Trpím stejně, jako trpěl můj předchůdce Andrej Berthoni, budiž čest jeho památce...
Pokaż mi serce nie opętane zwodniczymi marzeniami, a pokażę ci człowieka szczęśliwego.
Mé utrpení však není tak bezútěšné, jako bylo jeho, protože zatímco já tady stařecky nečinně zahálím, zbojníci jsou připraveni, Jan Kalina i Andrej Drozd a Pavel Lederer, kteří jsou mladí a mají více odvahy a síly, bdí.Nechť jim pomáhá dobrotivý Pán Bůh, jehož nepřestanu prosit, aby neopouštěl zbojníky, kteří jsou zastánci pravdy a mstiteli křivd. Od spravedlivé vrchnosti si zaslouží ne trest, ale uznání.
2. Nevěsta v blátě a pochovaný kůň
Zapisuji 1. máje léta Páně 1610.
Byla to v zámku strašlivá noc.
Pavel Lederer mi to sděloval s vpadlýma očima. Celou noc probděl v zoufalé bezmoci. Až do svého obydlí slyšel výkřiky nešťastných děvčat, která přivezli z Prešpurku. Už jich zůstalo jenom devět. A ani tase nesmějí ukázat venku, protože jsou poškrábaná a samá rána. Tři jejich družky zahrabala Ilona s Katou do příkopu na konci zahrady vedle Anny. Utrýznily je minulé noci k smrti …
Dík tobě, Jane Kalino, že děvčata ze žaláře jsi na poslední chvíli před návratem čachtické paní zachránil.
Dnes v noci ty bezbožné ženy přivedly dalších devět děvčat. Ó, tolik se raduji, že je dnes v noci zachrání!
Pobouřením se mi třese ruka a srdce mi bije.
Ó, jaké to rouhání, jaká pohana!
Už v poledne jsem vypravil k superintendentu Eliášovi Lánimu do Velké Bytče posla s dopisem, ve kterém jsem si stěžoval, jaké hrozné věci se dějí v Čachticích a jak hanebně potupili naši víru a její obřady vydali na posměch. Ale můj dopis se do Velké Bytče nedostal, jenom do zámku, protože Ficko posla vyčíhal, ztloukl ho k smrti a mého dopisu se zmocnil. Paní prý ho se smíchem předčítala a potom řekla:
„Vzkazuji tomu starému černokněžníkovi, že nejen Anna uměla péci ořechové koláče, ale že jsou ještě jiné koláče, které ochutná.“
A ještě jinak mi hrozila:
„Jestli proti mně bude takhle zbrojit, já mu také ukáži. Přidělím mu pět vojáků a posledního máje zavolám na Eržičinu svatbu faráře odjinud!“
Cože se stalo?
Ráno vystrojili v zahradě parádní pohřeb. Vihara položili do ohromné rakve a všechno služebnictvo a poddaní zpívali na panin rozkaz okolo jámy nábožné písně. Ficko vykonával obřady jako farář.
Chlapi spustili do jámy obrovskou rakev. Alžběta Báthoryová si i poplakala, a když jámu zasypávali a všichni se už rozcházeli, ještě tam dlouho stála ve smutečních šatech a plakala.
Ó, jaká zvrácenost, jaká hanba!
Za touto událostí následovala hned další.
Sotva se paní vrátila ze zahrady do zámku, rozkázala, aby vyvedli všechny koně, přelétla po nich zrakem a vybírala si. Na koně, který se jí nejvíc líbil, se vyšvihla jen tak, bez sedla, a vyletěla ze dvora jako vítr. Ke kostelu se právě ubíral svatební průvod.
„Drak jede, drak!“ vykřikl svatebčan, který ji první zpozoroval. Průvod se rozprchl k domům a bránám jako vyplašené hejno.
Alžběta Báthoryová měla cestu volnou, ale když uviděla sličnou nevěstu, bílou jako lilie, až prý zezelenala závistivým vztekem, zamířila k ní a srazila ji koněm do bláta, které zůstalo u cesty po nočním dešti.
Ženich vykřikl a rozběhl se k ní se zaťatými pěstmi, ale ona mezitím odcválala se zběsilým chechtotem.
Bože, odpusť mi! Přemohla mne hříšná lítost nad tím, že se jí nešťastný ženich nestačil pomstít, aby už nadále nemohla páchat další nepravosti a zločiny!
Moji věřící nevycházejí z pohoršení.
A všichni trnou, co nás ještě čeká.
Jana Kalinu, který mě dnes navštívil a stěžoval si, že zbojníkům se na hradě nelíbí, protože se tam cítí jako v žaláři, a touží jenom po horách a dolinách, potocích a svých lesních úkrytech, toho jsem poprosil, aby bez meškání vyhledal kastelána Mikuláše Lošonského.
Musí už bez odkladu jít k palatinovi a otevřít mu oči, aby zakročil.
Jan Kalina lituje, že se jeho druhům na hradě dost nezalíbilo. Já však budu rád, když všichni opustí ten hrdý úkryt, protože jeskyní v horách pokládám za bezpečnější. V tom s ním nesouhlasím. Ficko má tisíc očí a vyslídí je. Dnes mi neuniklo, jak se za Kalinou, přestrojeným za žebráka, slídivě plazily jeho oči. Cosi mi našeptává, že už poznal a vyslídil i nový úkryt zbojníků. Bojím se, že už ví, kdo teď obývá hrad, a že čeká jenom na vojsko. Nechce se unáhlit. Udeří na zbojníky až po příchodu vojska, když si bude jist, že zvítězí.
Pane Bože, co s námi bude, co bude s Čachtičany, ohrožovanými a pronásledovanými, jestli padne jejich poslední záštita? Můžeme skládat nějaké naděje do cesty Mikuláše Lošonského?
Nezabijí ho zuřiví protivníci dříve, než do Prešpurku dojde? A když dojde, nechá se palatin přesvědčit?
Má duše je zmučena tisícerými obavami a pochybnostmi a mohu se jen modlit za všechny, kteří hájí dobro proti zlu a trpí.